K čemu je dobrá viróza

Prvoplánově viróza samozřejmě k ničemu dobrá není. Díky ní utratím v lékárně nemalé peníze za iluzi, že mě vyléčí vitamíny, kapky, sirupy proti kašli a zázračné tablety roztodivných názvů, které rozpuštěné v horké vodě 

okamžitě spláchnou veškeré nepříjemné příznaky a odnesou je někam do neznáma. Nic takového ale nenastane, a tak se potácím potemnělými dny s kapesníkem u nosu a v koupelně se vyhýbám pohledům do zrcadla, protože se tam na mě dívá něco, s čím nechci mít nic společného. Někdy se rozhodnu, že vlastně nemocná nejsem, že všechno je jen stav mysli. A jdu pracovat, jakoby se nemetlo. Při každém zakašlání čelím nevraživým pohledům okolí, protože vypadám jako roznašeč infekce (což docela možná taky jsem). No a uplynou dva, tři dny a stejně mě to dostane a znehybní. Nejhorší je, když i moji nejbližší dávají najevo, že bych se měla přesunout někam do karantény, popř. chodit do společných prostor ve sterilním skafandru.

A přesně tohle nyní znovu prožívám. Říkám si, jaké štěstí, že není středověk a že nemám podezření na mor, protože jinak by byla za domem vykopaná jáma a vedle ní nenápadně nachystáno vápno, jen tak pro jistotu.

Tak strašná moje viróza ale fakt není. Jen ráno a pozdě večer mezi záchvaty kašle přemýšlím, k čemu je tedy dobrá. Něco by se určitě našlo. Například můžu déle spát, protože mě nepronásledují výčitky svědomí, co všechno jsem prošvihla, neboť nezvládám tak jako tak téměř nic. A dočetla jsem konečně Čarovnou horu od Thomase Manna, i když její obsah, odehrávající se v prostředí sanatoria pro nemocné tuberkulózou mně zrovna náladu nevylepšil. Chvílemi jsem dokonce přemýšlela, zda se obsah knihy nemůže intenzivním prožíváním textu dostat i do reálného života. A taky jsem se pustila do výroby přepuštěného másla Ghí, které má blahodárné účinky na lidské zdraví, dočetla jsem se. Nepřipálilo se a chutná ještě líp, než to z obchodu. A napsala kritiku na uvedenou knížku. A naučila štěně povelu „sedni“. A tím to určitě nekončí.

Jenže pak přijde další den a začíná to všechno znovu, ranní kašel je prý zdravý, o rýmě se nic takového nepíše, ale určitě je to také očistný proces, zlo odchází z těla pryč a zůstává jen člověk s červeným nosem, strhanými břišními svaly a výrazem ztroskotance… Lednička zeje prázdnotou a na výlet do obchodu není síla. Taky se mi mění psychika. Dívám se na filmy, o které bych za jiných okolností ani nezavadila. Místo abych se vydala do světa vášně a žárlivosti a vysvobodila Annu Kareninu z celofánového sevření (mám ji doma přes půl roku a ještě jsem ji ani nevybalila), tak sleduji thriller o čivavě z Beverly Hills. Nenáročná zábava, ke které nepotřebuju moc mozkových buněk, na mě ale působí jinak, než jsem čekala. Místo pocitu uvolnění mě zaplaví strach, že se ta hloupá čivava ztratí, bojím se o ovčáka, který jí pomáhá na cestě domů, že nestihne naskočit do rozjetého vlaku, rozpláču se, když pak vypráví tklivý příběh svého života, kterak během policejní služby přišel o čich a následně dostal padáka. A když film skončí happyendem, jdu si změřit teplotu. Opět mi stoupla.

Pan Kašel a paní Rýma se mi smějou do obličeje, válejí se po sedačce, přepínají televizi a v noci se hašteří mezi sebou na téma, kdo tomu velí, tak dlouho, že usínám až po půlnoci. Sebrali mi papírové kapesníky a Kašel drze ochutnává jitrocelové kapky. Jsem zesláblá a jdu si vařit svůj „aninevímkolikátý“ zázvorový čaj. Musí to přece někdy povolit. Třeba se zítra ráno probudím a kachna, co mi spává na hrudníku, bude pryč. Uvařím si kávu a ucítím, jak voní a chutná. Třeba to bude už zítra, nebo taky ne. Zjistila jsem totiž, že Čivava z Beverly Hills má pokračování…