A neskutečné se stalo skutkem…

Nenapadlo ji, že je někdy potká. A už vůbec ne, že je potká tady, tančící na hranách kovové konstrukce jako andělé na špičce jehly. Do anonymní šedi stavebních dělníků nejrůznějších profesí nezapadli. Nepatřili tam. Jejich štíhlé postavy se vznášely v nepravidelném rytmu plošin mezi nebem a zemí, většinu času trávili se zakloněnou hlavou a s očima obrácenýma k obloze. Pracovní postroje, přilby, slaňovací brzdy, lana, karabiny připomínaly spíše vybavení horolezců. Jenže místo bílých vrcholů osmitisícovek dobývali netečné vrcholy ocelových nosníků. 

Čtyři tesaři, apoštolové dávného řemesla starého jako lidstvo samo. Den co den sbíjejí neúnavně hranoly a prkna a tvoří… Až nastane čas, zatlučou poslední hřebík, podělí se svorně o zbývající kousek chleba, hřbetem ruky shrnou drobky ze stolu a zmizí tak náhle, jak se objevili… Něco po nich ale přesto zůstává. Dobrá zpráva, evangelium. V prvním se káže o přátelství navázaném z pocitu, že všichni visíme na jednom laně. Další pak vypráví o dobré vůli porozumět si. Ve třetím se dotkneme skutečnosti, že krásu je možné upříst z jednoduchosti. Ze čtvrtého vyčteme, jak křehká je naše rovnováha a jak důležité je pěstovat ji ve chvílích, kdy se náš svět chvěje.

Naposledy rozvíří vzduch a zanechají za sebou zvláštní parfém z lehkosti a čistoty mládí, s přídavkem silicí z čerstvě pokáceného dřeva a tajemství. Přesně tak si je bude pamatovat. Vůně a obrysy se obtisknou do vlhké vápenopískové omítky paměti. Ze změti čar začínají pak jako zázrakem vystupovat mužské postavy. A když trošku rozostří zrak, jsou zase tady a tančí, tančí na hraně ocelové konstrukce jako andělé špičce jehly…