Jak je důležité míti koule…

Metro Music Bar se včera kolem osmé hodiny pomalu zaplnil. Charitativní koncert na podporu nadace Petra Koukala přilákal diváky různých věkových skupin. Na pódiu to postupně rozjela tři hudební tělesa. 

Brněnští Ňuňu, i přes název připomínající spíše dětské žvatlání, začali, jak se na pravé rockery sluší, syrově. Následoval Lidopop se smrští skladeb ve stylu garage-big-beat s texty, ve kterých se za drsnou formu skrývají obecně lidské obsahy a bolesti. A na závěr zazpíval Thom Artway, talentovaný písničkář z Valašska. A ještě někdo tam byl. Bob Dylan nás přivítal na tričku frontmana skupiny Ňuňu a rozloučil se s námi v podání Thoma v závěrečném přídavku.

Publikum se zpočátku váhavě zdržovalo v pozadí, jakoby se téma nemoci těch zdravých netýkalo. Jakoby vzdálenost chránila před strachem, že všichni někdy překročíme tu křehkou hranici a budeme ne-mocní a bez-mocní. Ale v průběhu večera se atmosféra uvolňovala, protože hudba dělala svou práci víc než dobře. A najednou se otevřely dveře a do temného klubu vstoupila Naděje. Posadila se na chvilku k baru, a když se rozkoukala, nasála trochu cigaretového kouře, zakroužila nad poloprázdnými skleničkami s irskou whisky a roztančila se v rytmu, který zná jen ona. A nezůstala v tom sama, za chvilku se celý prostor se rozhoupal a zaplnil tak, že tam pro strach nezbylo místo.

Když pak všechno utichlo, když si Tom zabalil všechny kytary a rozvířený prach posedal na původní místa, něco se změnilo. Prázdná schránka se naplnila příspěvky, vzduch se rozechvěl loučením a svět se na chviličku zastavil. Tak zase příští rok ve stejnou dobu… díky všem, co mají koule.