Parník se potápí, kapela hraje…

Podzim je obdobím ubývání. Podzim je smutný muž sčítající uplynulé ztráty. I ty letní jako by se domluvily a na podzim se vracely, protože vědí, že nastává vhodný čas na jejich odžívání. Není kam se schovat. Kocour se schoulil na můj klín a hřeje. A já někde z dálky slyším mužský hlas, hlas, který umí rozeznít a rozesnít.  Listopadové listy ztrácí barevnost a leží odevzdaně na zemi. Holé větve žalují větru, veverky obcházejí své skrýše a kontrolují, co nashromáždily. Z ubývání je smutno všem.

Nevím, zda může být paní Smrt dobrá. Říká se, že je milosrdná. Bere na sebe podobu anděla s křídly barvy popela. A také se říká, že pokud za sebou zanecháme stopu, odchází se nám na druhou stranu lehčeji. Představuji si, jak z mlhy vystupuje vysoká postava v černých šatech s motýlkem a kloboukem na hlavě. Při chůzi se opírá o hůl, kterou za chvíli nebude potřebovat. Pomalu se vzdaluje a nechává po sobě prázdné místo.

Co si počít? Příroda má strach z prázdna a potřebuje ho zaplnit. Poslouchám staré skladby a nechávám se unášet rytmem slov. Hudba a text splývají v jeden proud. Smutek z nekonečného řetězce ztrát se do mě obtiskl jako trilobit do kamene. Kocour odešel, aby se za chvilku vrátil. Pohladí mě jantarovým pohledem, pak přivře oči, lehne si a usne. A najednou se odněkud ze spodních vrstev nečekaně vynoří na povrch radost. Radost ze setkání s nesmrtelnou tvořivostí. A zase si vypůjčím kousek textu pana Horáčka, textu, který nám připomene, že Petru Hapkovi bude nad hrobem určitě kázat Láska…