Zachraňte Williho…

Zachraňuji, tedy jsem, mohla bych si napsat na svou standardu, kdybych nějakou měla. Je to silnější než já. Kdesi jsem vyčetla, že pohnutky nemusí být výhradně ušlechtilé, že se za nimi může skrývat kde co. Třeba touha po naplnění recipročního altruizmu, jakože čekáme, že když my zachráníme někoho, někdo nebo něco následně zachrání nás. Důkazem, že to někdy i prvoplánově zafunguje, mohou být pohádky a povídky pro malé čtenáře.

Kosatku ani delfíny v okolí nemáme, tak se věnuji zvířatům ve svém mikrosvětě. Po dešti se snažím odklidit z chodníků a silnic hlemýždě. Jednou jsem i odstavila vozidlo. Když jsem vystoupila a šla k pomalu se pohybujícímu křehkému domečku, rozdrtil ho náklaďák, co jel za mnou. Absurdně zastavil a řidič se mě zeptal, s čím může pomoct. „No, vlastně už s ničím. Přejeli jste ho.“ „Cože? Koho jsme přejeli?“ „Šneka přece,“ odpověděla jsem a vrátila se smutně do auta. Se slimáky jsem to musela vzdát, na deset kilometrů dlouhé asfaltové cyklostezce, kterou jsem zdolávala cestou do práce, bych nabrala takové zpoždění, že by časem nebylo již kam spěchat. Nedávno jsem našla děsně malého šneka. Když jsem ho nesla trochu dál do trávy, zašlápla jsem přitom nějakého jeho příbuzného. Na chvilku jsem si předepsala zachraňovací klid.

Tuhle jsem se po dešti snažila sebrat žížalu, co se zatoulala ke koňským boxům. Zrovna tam stál Zlatohřívák, kopající kolem sebe, protože propadl pocitu, že při ošetřování dermatitidy mu ta zadní noha zajisté upadne. „Si vyberte, hlavu nebo žížalu,“ snažil se mě odvrátit od zachraňování zeť. Přemýšlela jsem asi tři vteřiny a zvítězila žížala (že jsem zachránila hlavu, dokládá skutečnost, že mohu pokračovat v psaní). Odnesla jsem ji o kousek dál a hodila do trávy, kde ji mohla sezobnout slepice, což jsem naštěstí nezaznamenala.

Úspěšná jsem nebyla ani v oblasti dokrmování veverek. Původně po našem ořechu běhaly tři, následující rok jsme jim nainstalovali krmítko a nepřišla žádná. Krmítko osídlili mravenci. Další pokus se orientoval do říše létajících savců. Koupili jsme v rámci programu náš kamarád netopýr speciální budku. Kdo v ní bydlí, to se nikdy nedovíme, protože je umístěna vysoko nahoře, kousek pod štítem a náš nejdelší žebřík se nedávno zlomil. Dobrá zpráva je, že jsem včera poprvé zahlédla kroužit nad dvorkem netopýra. Kocour se ho sice snažil ulapit, ale bezúspěšně. Probudilo to ve mně naději, že budka našla legitimní využití.

Při snaze zajistit bezpečné obydlí ptačí drobotině, jsme taktéž narazili na problém. Budka vyrobená z jakési slitiny betonu, která by měla přečkat i výbuch jaderné elektrárny nebo třetí světovou, tak úplně bezpečná není.  Protože visí na stromě. A na stromě bývají větve. A po větvích lezou kočky. Jednu jsem zahlédla, jak ze vzdálenosti několika centimetrů pozoruje vchod. Zoufalí ptáci kroužili kolem a snažili se na sebe marně strnout kočičí pozornost. Sundala jsem vzpouzející se kočku, která se samozřejmě během tří vteřin vrátila na původní místo, a šla lovit na internetu zábranu. Naivní představa, že půjde o plotový prvek v ceně desítek korun, se záhy rozplynula. Jednalo se designový a ekologický produkt v hodnotě blížící se tisícovce, navíc obvod stromu byl o několik cm větší než nabízený výrobek, takže se musely koupit dva. A poté bylo třeba čekat dva týdny na dodávku s tím, že to ptáci ustojí (dnes je již zábrana naistalována, bohužel vedle ní vyrostla ohrada a kočka bez problémů opět vyskočí na strom a frustruje ptáky a nejen je).

Ale protože se jen tak nevzdávám, přiobjednala jsem keramický domeček pro včelky samotářky, které jsou pracovité a věrné. Načetla jsem, jak natočit letový otvor. Na zimu ho musíme přenést na místo chráněné proti mrazu. Doufám jen, že to bude v okamžiku, kdy budou všechny včelky doma. Co když se nějaká zdrží? Jak najde ty ostatní? Zatím jsou to předčasné starosti, v domečku žádní hmyzáci dosud nebydlí. Pro jazykově vybavené včely bych mohla vytvořit cedulku: Zimmer frei nebo Vacancy, aby fakt pochopily, že je tam volno. Při čekání na dodávku samolepek na okno, aby do něho nenarážely zvědavé vlaštovky a vrabci, přemýšlím, co bych tak ještě mohla udělat. Domeček pro ježky nemá význam, naše fena všechny vyvraždila. Obydlí pro čmeláky stojí kolem tří tisíc korun, tak jsem si řekla, že si musí poradit sami. I já mám hranice. Ale… kdybych mohla, postavila bych kolem dálnice ploty a nadchody pro zvěř a tunely pro migrující žáby. Jenže na kdyby se nehraje. A tak kupuju budky, v zimě věším na starou jabloň lojové koule a do krmítek sypu slunečnicová semínka. Domlouvám srnkám a zajícům, co na mě koukají z remízků u silnice, aby na sebe dávali pozor. Napomínám kočky, aby neběhaly přes silnici. A někdy jen tak čaruju, aby ubylo ze smrti…